Dole s.r.o.

Misijní výjezd Severní Indie - Nepál, duben 2015
29.3. (3.den): Nepálská bohoslužba Tisk

Krásná nepálská bohoslužba! Palmovou neděli měly na starosti děti. Nicanor má podle zvyklostí sedět na zvláštním křesle nebo alespoň na separé židli, ale on ne! Chce, aby lidi viděli, že výjimečný je Kristus a ne lidi! Sedí mezi dětmi a skoro všichni mu říkají „pastor grandpa“ – děda pastor. Možná to nezní moc uctivě, ale ve skutečnosti to působí tak nějak správně. Celkem se sešlo i přes déšť 120 lidí. Chvály a vedení bohoslužby až na kázání obstarává dorost. Kázání je živé s praktickými dopady na denní život. Nechybí smích a vroucí modlitby. Uklízí se stupínek, protože přichází, hubený kluk – Ajay Thapa, který tančí na melodii jedné z písniček. Kroutí se přesně tak, jak se sluší a patří! Asistentka kazatele mi šeptá, že je to kluk (16 let) podporovaný z Čech. Po bohoslužbě si spolu povídáme. Ptám se ho například na to, jak tohle dlouho cvičil. „Asi týden. Protože každý pátek mám čas na taneční kroužek,“ říká. „Posílám do Čech velké poděkování!

Jdeme do besídky / nedělní školy, kde jsou děti zaskočeny přítomností bělochů. Ledy prolomím až v okamžiku, kde se jim v hindštině snažím říci, jak se jmenuji, že mám dvě dcery a jednoho kluka, a pokouším se zeptat na jejich jména… nadšeně mě opravují, protože tak hloupého chlapa dlouho neviděli a asi už neuvidí.

Vedoucí besídky, mládeže a písní tvoří studenti z včerejší návštěvy chudší biblické školy. Vedoucí mládeže a hlavní muzikant a student biblické školy v jedné osobě mně představuje svou manželku. Milé stvoření. Jsou nadšeni, protože se zase po týdnu vidí. Po obědě se manžel zase odebere na kolej, kde se bude celý týden vzdělávat. No a příští týden se zase uvidí od soboty odpoledne až do nedělního oběda! No není to krásné?! Jsou spolu již tři roky. Až dodělá biblickou školu, snad si budou moci něco koupit a žít sami, ale teď jsou rádi, že mohou využívat spolubydlení s rodiči manželky.

Od Elizabeth, manželky Nicanora, posloucháme v autě příběh děvčátka, které pocházelo z chudé rodiny. Otec alkoholik. Ona nechtěla a ani nemohla chodit do školy… Naši přátelé jí pomohli skromnou podporou z Čech a umožnili studia. Nakonec z ní vyrostla vyrovnaná, vzdělaná žena, účetní, která byla provdána za zmíněného vedoucího mládeže. Další malý střípek do velkého obrazu. Díky za spolupráci na obou stranách!

Zpátky jedeme kolem klasických, smutných slumů. „Ano, z těchto slumů je velká část našeho sboru,“ říká Nicanor. „Tam za nimi chodím, navštěvuji je a směji se s nimi. Přináším jim evangelium. Sem nikdo nechodí, zvláště ne z té naší nejvyšší kasty. V Kristu nejsou a nesmí být rozdíly!

Odpolední výlet do Mussiore. Sedím v autě a uvažuji, jestli se mi udělá špatně teď anebo teď – tolik zatáček jsem snad za hodinu jízdy nikdy neprojel. Snažíme se spolu s ostatními výletníky vyšplhat do bezmála 2000 m nad mořem. Je to tak úchvatné, že i nevolnost neví, co má dělat! Vůbec nechápu, jak se dá předjíždět ve městě, na dvouproudové silnici, kde jedou každým směrem 2-3 pruhy aut, ale jak se dá předjíždět nad propastmi, navíc v zatáčkách, kde nejsou rovné úseky?! To opravdu hlava nebere. Hlavní je klakson, cvik a indický nadhled. Fotím situaci před prudkou zatáčkou. Na jedné straně propast na druhé straně kolmá skála vzhůru. Nevím jak, ale v protisměru stojí traktor. Už jen to, jak se sem dostal! A jak se dostal do protisměru? Ono to totiž vypadá, že předjíždí a ještě ke všemu do kopce! Vždyť je to těsně před zatáčkou! To není možný! Je to možný! Ze zatáčky vyjíždí autobus, zastaví těsně před radlicí traktoru, no a pak se to začne řešit… Náš směr do kopce se zastaví, traktor taky, ale jen na chvilku, a pak se náš směr nějak protáhne skulinou mezi auty a autobusem. Něco jako levitace. Třeba to byl guru. Buďto ti lidé tady užívají něco na klid nebo jsme mimo my.

Opět zastavujeme a fotíme. Pochybuji, že by tu nádheru nějaký objektiv zachytil. A ještě k tomu je po dešti před západem slunce! Snažím se vrýt do mysli rozmanitost, hloubku a majestát Božího stvoření. Je chladno. Oblékáme bundy a čepice. Právě kvůli chladnějšímu klimatu a neuvěřitelnému výhledu toto místo v minulém století Britové rozvinuli. Potřebovali se někam uchýlit před vedrem tam dole v dáli. Postupem času se toto místo stalo vyhlášeným místem pro oficíry, prominenty, zahraniční pracovníky ale i pro misionáře, prostě pro všechny, kdo si chtěli odpočinout a měli na to dost peněz. Trošku jako Špindl, ale ne údolí, naopak, vše je posazeno na špičky kopců a hor. Dnes město zápasí v létě s dvojnásobným množstvím obyvatelstva, s množstvím odpadků, s nemožností zaparkování a s neustálou touhou budovat nová místa pro podnikání.

 
28.3 (2.den): Biblické školy Tisk

Budím se a vnímám něco zvláštního: Nic. V hlavě mám prázdno. Aha, tak takhle to vypadá, když člověk vypustí práci! Možná někdo víte, o čem mluvím. Děkuji Bohu, a beru to jako příležitost či výzvu.

Tak takhle to nějak půjde dál … Snídáme mango naložené do chilli… ještě, že je tu pěkně vykvašený jogurt, který hladí všechny rozbouřené chuťové buňky. Nezbytné silné, sladké kafe nebo čaj.

Auto našeho hostitele Nicanora kličkuje provozem, který mě nepřestává udivovat. Řidič trefně vystihuje rozdíl našeho a Indického provozu: „Váš provoz je nudný. Tady jedeš a vidíš život. Jen se podívej: pes mezi auty, kráva uprostřed cesty, lidi jezdí v protisměru … Tady to žije!“ Ano, má pravdu, stále je na co se dívat.

Udržovaná, obyčejná budova Doon Bible College nás mile překvapí hloučkem studentů, kteří nás vyhlížejí. Další skoro hodinu trávíme ve společném rozhovoru. Hned jsem se dopustil pěkného trapasu. Ptal jsem se, jak se mají, kolik času jim zbývá po škole, třeba na sport nebo s někým chodit. A šup a bylo to venku! Trapně mlčeli než mi došlo, že v Indii je to tak trošku-dost jinak. I když jeden kluk nečekaně odpoví, že na tajňačku někoho má…! Tak, jak to tedy je?

Ano, dívky si nemohou vybrat a většinou mají třeba měsíc na smíření se s tím, že jí rodiče vybrali zrovna „toho nemožnýho souseda“! Nemá měsíc na rozmyšlenou, ale na to aby se s tím vyrovnala. Na druhou stranu, po svatbě může zůstat doma u rodičů a novomanžel chodí na návštěvy. Postupně si na sebe zvyknou a třeba za půl roku spolu začnou žít v jedné domácnosti. Jestli je to u kluků jiné, to se třeba dozvím jindy.

Těchto pár mladých lidí má jedno společné - jsou podporováni z Čech. Tak proto se na nás tak pěkně zubí! Poplatek – školné, ubytování a strava stojí 4.000 indických rupií. Ukazuji jim českou vlajku – červenou dolů, aby společná fotka nedělala ostudu!

Loučíme se studenty a jdeme na kafe k řediteli koleje. Chudák pan ředitel si stěžuje na nedostatek financí, učitelé již třetí měsíc nedostali výplatu, dokonce museli zrušit dnešní oslavu. Na závěrečné vyhlášení studentů vždy rozdávali biblické slovníky a tento rok to bude jen obyčejný komentář. Škola vyslala od dob svého vzniku přes 1000 studentů do služby. Hlavní náplní těchto mladých učedníků po ukončení studií je zakládání nových sborů.

Druhá biblická škola New Bible College je z úplně jiné kategorie. Velký pozemek, mnoho budov, 270 studentů, velká knihovna a posluchárna – kaple – slavnostní hala pro závěrečné předávání diplomů v jednom pro 1.200 návštěvníků…

Obědváme s panem ředitelem doktorem teologie Simon Samuelem. Nestěžuje si. Byl jedním z prvních studentů. Ukazuje nám starou jídelnu, kde je dnes pár křesel pro příležitostní odpočinek studentů. Krásná a bohatá škola. Vše díky nadšenému staršímu indickému páru, který žije v Kalifornii a vytrvale prezentuje tuto teologickou kolej, kde se dá. A zřejmě jim to jde dobře.

Posloucháme dvě svědectví do mladých mužů z Nepálu.

Dahid – Je mu 28 a 33. Cože!? No, podle narození je mu 28 let, ale během školní docházky mu učitel zvednul věk tak, aby mohl navštěvovat vyšší třídy. V současné době je již otec dvou kluků a vede doma sbor. Když byl mladší, tak jeho otec pro něho hledal uzdravení. Vydával na to vše, co měl a zkoušel, co znal. Pak se doslechl o pastorovi a církvi, kde se modlí za zdraví. Šel tam a pastor ho pozval do sboru. Souhlasil s modlitbou za jeho syna a po modlitbách byl syn uzdraven. Otec byl rád, ale Krista nepřijal. Dahid z vděčnosti Bohu chce sloužit, kázat a modlit se za uzdravení dalších potřebných. 2x ročně jezdí domů za rodinou. Během jeho  nepřítomnosti vede sbor manželka. Toto léto bude po 3 letech končit. Chce dál zakládat sbory v Nepálu. Jeho studia podporuje z Čech paní Zuzana.

Mahendra – rok nar.1985, má dva bratry, staršího a mladšího. Celá rodina žila v budhistickém náboženství. Jeho otec byl policistou a dobře vydělával. Rodina žila spokojeně do doby než si otec našel jinou ženu, odstěhoval se od nich a přestal se o rodinu starat. Celá rodina se vždy věnovala okultním praktikám – čarodějnictví. Matka byla devět let posedlá démony a proto nemohla najít žádnou práci. Rodina žila ve velké bídě a nouzi. Jednou k němu přišel přítel a sdílel s ním evangelium. Celá rodina se posupně obrátila k Bohu a opustila okultní praktiky. Matka byla osvobozena od démonů a všichni se nechali pokřtít. „Do mého života přišla naděje a klid,“ říká Mahendra. – „Proč ses rozhodl, jít na biblickou školu?“ – „Mojí bratří odešli sloužit do jižní Indie do Bangaloru a já jsem zatoužil také sloužit Bohu. Založili jsme malé obecenství v našem domě a pak jsem vnímal, že mám jít studovat na biblickou školu. V prvním roce to bylo pro mě velmi těžké, protože jsem neuměl dobře mluvit anglicky, tak jsem školu přerušil na 1 rok a teď znova pokračují ve studiu. Náš sbor mě nemohl podpořit v průběhu mého studia. Děkuji za podporu vám z České republiky i dalším z Nového Zélandu.“

V podvečer se rozhodujeme navštívit nedalekou svatyni, kde se koná hinduistický svátek. Spíše to připomíná pouť, kolotoče a mraky stánků se šťávou z cukrové třtiny. A hlavně je tu hodně lidí. Nesmíš utratit úplně všecko. Vystojíš si frontu až ke svatyni, guru ti oranžovou rozdrcenou křídou obarví čelo, zaplatíš a je to. Velikost tečky, počet čárek a jejich zakřivení ukazuje na příslušnost či oslavu příslušného boha.

Při večeři u Nicanora mimo jiné mluvíme o problému, který lidé ve zdejší církvi řeší celkem pravidelně. Totiž: co s masem obětovaným modlám. Klasická situace: pochází z hinduistické rodiny, uvěří v Krista, přijme křesťanství, snaží se žít jako učedník Ježíše Krista, jede domů za příbuzenstvem – většinou při příležitosti nějakého svátku. Rodina, tak jako vždy, nabízí především maso různým bohům, po rituálu se maso společně konzumuje… a co teď? Má či nemá, může či ne?! Ono to pro mě zní celkem jasně, tedy pokud sedím v Praze u sebe doma. Situace tady je poněkud jiná, zvláště v současné době, kdy se množí perzekuce ne ze strany úřadů, ale ze strany hinduistických učitelů… Až se vrátím domů do Česka, budu se muset zeptat pana řezníka v Lidlu, co s tím masem provádí!

Daniel

 
27.3. (1.den): Cesta do Déhrádúnu Tisk

Vystupujeme z letadla. Cítím onu známou, pro mě příjemnou směsici vůní a pachů. Možná má každá země svou vlastní. Je mi jasné, že po několika hodinách ji už vůbec nebudu vnímat, naopak stanu se její součástí. Je to zvláštní pocit. Ano, právě kvůli tomu se do těchto končin někteří nikdy nevypraví.

Taxikář nás dle instrukcí čekal před letištěm. Stál v řadě všech těch, kteří čekají s cedulí v ruce na své hosty doufajíce, že to nebude dlouho trvat. Následujících 7 hodin se kodrcáme nebo řítíme na sever od Delhi do města Dehradun. Rychlost určuje kvalita cesty a množství aut, troubících autobusů a nákladních aut, která převážejí tolik, co by normálně vezla 2-3 auta. Jako zázrakem se nikdo nepozastavuje nad auty, která jedou v našem pruhu (nebo v našich pruzích - pruhy nejsou viditelně značeny, ale všichni místní je asi nějakým vnitřním zrakem vidí) v protisměru. Prostě si jedou třeba za známým na kafe a je lepší jet po této straně cesty… No a co?! Lidé Indie jsou milí a veskrze soutěživí. Z mého pohledu, z pohledu občas drzého pražského řidiče, je totální zácpa. Ne tak pro místňáky! Náš řidič SONU si vždycky najde skulinu, jak se dostat ještě o něco víc dopředu, o několik aut dále, tam, kde se už opravdu nikdo neprotáhne. A tak vzniká neproniknutelná zácpa - dopravní.

Cesty se postupně zužují. Město Dehradun leží na úpatí Himalájí. Cesta se klikatí čím dál víc. Vidíme vyschlá řečiště, hliněné chatrče pastevců a pracující dělníky, kteří rozpadající se cestu opravují asi pořád dokola. Před námi jedoucí auto celkem pravidelně vyhazuje banány žebrajícím opicím podél cesty. Zřejmě nějaký zelinář nebo ochránce zvířat.

Upoutala mě zajímavá věc, která souvisí s vymezením si prostoru, třeba při výměně píchlého kola. Je to jednoduché a hlavně to funguje. Řidič si vytyčí prostor tím, že kolem auta naskládá co největší kameny. A je to. Prosté a funkční. Možná lepší než odrazové vesty.

Náš hostitel, Nicanor, nás povzbuzuje k raním procházkám. Jedním dechem ale dodává, že již mnoho lidí bylo zabito místními levharty. Jsou prý v lesích. Samozřejmě – kde jinde. Z našeho pokoje je skutečně impozantní výhled. Občas je vidět opice, které obratně šplhají po stromech a čekají, co jim kdo hodí.

První skupinka, setkání s místními křesťany, byla malá komunita převážně Američanů. Rozebíráme Římanům 10 – vztah zákona a evangelia. Závěr – jedině skrze Ducha svatého přebývajícího v nás je možné chtít žít přikázání starozákonní i novozákonní. V Kristu zákon skončil, byl naplněn.

Večeře v místní restauraci za přítomnosti pana majitele je příjemná a jemně pálivá. Užili jsme si několik specialit thajsko-nepálské kuchyně. Bylo to milé setkání.

Jeden ze zaměstnanců restaurace, který nás a hlavně našeho přítele Nicanora zdraví, je mladý muž, který byl původně podporován z Čech. Od svých 8 let, kdy se stal sirotkem, mohl díky podpoře dokončit studia. Po skončení školy se díky církevní komunitě setkal s mladým podnikatelem, taktéž křesťanem, který mu nabídnul práci. Dnes žije ve skromné místnosti v rámci restaurace, má jídlo zdarma a šetří si na svůj domek. Už postavil hrubou stavbu (4x4m) a chybí mu okna a dveře. Je to skromný život jednoho obyčejného indického kluka, kterému pomohl obyčejný Čech. Milionář z Dehradunu.

Daniel

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 Další > Konec >>

Strana 5 z 5
Uživatelské jméno
Heslo